Vyzkoušeno matkami: Ráno je lepší do školky posílat tatínka!

Vyzkoušeno matkami: Ráno je lepší do školky posílat tatínka!

Před rokem a půl…

A bylo to tady, dítko mělo vyrazit za socializací do školky. Nebudu vám lhát, byla jsem z toho trop na nervy. Vzhledem k faktu, že jaksi nevyšel můj kdysi tak dobře promyšlený plán: najdu si pohledného cizince, který bude na dítko mluvit anglicky/francouzsky/italsky (jazyk volitelný dle toho, jaký muž by se namanul), se dítko odebralo do česko-anglické školky. Tam mělo nasosat (a skutečně se tak děje) angličtinu přirozeně a s úsměvem.

První den se nesl ve znamení pořekadla Na tváři zářivý úsměv, hluboký v srdci žal. Tedy alespoň v mém případě… Šlo sice jen o návštěvu, ale při představě, že tam na druhý den to naše upovídané štěstí nechám, mě jímala hrůza. Aby však Emily nic nepostřehla, smála jsem se tak, že učitelky patrně přemýšlely, jestli jsem magor od přírody, nebo jsem si ráno lupla nějakou tabletku.

Opatrně jsme vstoupily do třídy, kde panoval čilý ruch. Z chumlu dětí se najednou oddělila holčička, které lumpárna koukala z očí. Popadla našeho stydlína za ruku a zmizely v trpasličím davu. Emily se tvářila nedůvěřivě, ale už to, že se odhodlala pustit mojí nohy, byl úspěch. Nová kamarádka jí s divokou gestikulací uvedla do děje běžného školkového dne a šly si hrát.

Zůstala jsem tam stát jako tvrdé Y a chtělo se mi brečet ještě víc. „Pojďte, udělám vám kafe,“ zželelo se mě jedné z učitelek. A tak jsme spolu popíjely kávičku a chvílemi se zdálo, že jsem na sezení u psycholožky. Promlouvala mi do duše, ať nejsem smutná, a přesvědčovala mě, že dítko bude jistě spokojeno.

A co Emily? Ta se oblékla s ostatními, vyrazila za zábavou na zahradu, načež se zase svlékla, umyla si ruce a občerstvila se obědem. Už už to vypadalo, že by si také dala kolektivního šlofíka. K její smůle mi ale nepřišlo úplně vhodné spát na návštěvě, navíc psychicky jsem byla rozložená už dost a kávu jsem měla dopitou. Takže jsem nabídku na povlečení erární postýlky s díky odmítla a vyrazily jsme domů.

Několik týdnů vše procházelo dobře. Postupně jsem odcházela na hodinku, na dvě, na dopoledne… a školka se u Emily těšila velké oblibě.

Jenže pak dostala chřipku, která spustila začarovaný kruh: doma – ve školce – doma – ve školce. Završilo ho dvoutýdenní marodění, takže jsme si po něm de facto daly nový nástup do školky. Tentokrát v úplně jiném duchu. První den slzičky jako hrachy, druhý scéna s válením se po zemi. Pokaždé se nám naštěstí s učitelkami podařilo dítko natolik uklidnit, aby mi mávalo již v dobrém rozpoložení. Mohla jsem tedy odcházet v relativním klidu a začít brečet až za branami areálu školky.

V ten druhý krizový den mi učitelka/moje psycholožka a baristka poradila, ať zkusím nazítří vyslat manžela. V té době jsem sice ještě žádného neměla, ale řekla jsem si, že partner a otec dítěte (jako v jedné osobě) bude také vyhovující. Vyzkoušeli jsme a od té doby tuhle báječnou radu předávám dál jako významné poselství. S tatínkem se dítko loučilo jinak. Pusa, zamávání a pohoda.

No tak aspoň na konci článku jste se dozvěděli něco praktického :)

DIY: Podzimní dekorace ze slaměnek a moje drobné výrobní faux pas

DIY: Podzimní dekorace ze slaměnek a moje drobné výrobní faux pas

Jedeme dál!

Jedeme dál!