Tíhnu k nezisku. Nejsem náhodou jen velký sobec?

Nedávno mi jeden velice chytrý člověk řekl, že na lidi působící v charitě a obecně nezisku, se dá dívat jako na určitý typ sobců. Řekl to jen tak mezi řečí o jiném tématu, ale mě to přimělo k myšlence.

Děláme dobro pro druhé jen ze sobecké potřeby cítit se fajn?

Zdroj: www.deviantart.com

Když jsem se v oblasti nezisku kdysi začínala pohybovat, bylo to kvůli určité touze pomoci druhým. Na otázku "A co z toho máš?" jsem neznala odpověď. Myslela jsem si, že já z toho nemám nic. 
Mylně jsem věřila, že jen dávám a ostatní, ti, co to potřebují, berou.

Ale ruku na srdce... to není tak úplně pravda.

Získávala jsem ten úžasný a troufám si říci i návykový pocit, že jsem byla chvilku někomu nápomocná. Vykouzlila jsem úsměv na tváři nemocného dítěte nebo staré paní, kterou rodina v nemocnici navštěvovala jen zřídka.

Dostala jsem bohatě zaplaceno. 
Kolik? 
Hodně...
...radosti a pocitu zadostiučinění.
Všechno se totiž nedá počítat na peníze (díky bohu).

Byť moje pracovní aktivity pak byly úplně jiné, nakonec jsem po několikaletém hledání sama sebe skončila zase u neziskovek. Protože ta potřeba byla silnější a táhla mě daleko víc než třeba lesk a třpyt módy.

Nelituju, nemám čeho.
Jen pořád nenacházím rozřešení, zda to přeci jen nedělám i kvůli sobě a přesvědčení, že můj život díky tomu je a bude naplněn především dobrem.

Jsem sobec nebo se moje úmysly týkají hlavně těch druhých?
Pravděpodobně oboje.
Ale ve chvíli, kdy tahle sobeckost pomáhá, je to její nejhezčí forma!

Napište mi cokoliv, co vás k tomuhle tématu napadá. Vaše názory mě totiž opravdu zajímají.

Mějte pěkné dny!

Dokonalý adventní Norimberk

Vánoční trhy... nebo spíš punčové trhy v Olomouci