Od 44 kilogramů k 60 a zase zpět

Těhotenství bylo krásným obdobím. Pravda, sem tam k němu patřily i věci lehce nepříjemné, mezi nimiž jmenujme například počáteční stav, který připomínal několikatýdenní kocovinu, mapování veřejných toalet při každém vystrčení nosu z domova či předporodní paniku... přeci jen všichni víme, kudy se potomstvo vydává na svět... a že to nejsou zrovna velké prostory.

Nicméně... celých devět měsíců bylo úžasných.

Kromě dění v hlavě, která se připravovala na roli matky, se událo mnoho změn i na tělesné schránce.

A i když riskuji, že rozšířím řady žen, které mají chuť mě lynčovat, prozradím vám, jak to probíhalo u mě.

Proč ona zmínka o násilí?

Brzy pochopíte.

Ano, ano, dnes to bude lehce chvástavý článek... omlouvám se, ale příroda tomu tak chtěla.

A třeba tímto způsobem dodám optimismus i jiným budoucím nastávajícím maminkám, které se obávají nárůstu váhy.

Možná z mých článků již víte, že jsem sice cynik, ale také optimista. A stejně jsem přistupovala k celé záležitosti s rozšiřováním našeho rodu (s výjimkou onoho porodu).

Byla jsem naprosto v klidu a vše si užívala, což vřele doporučuji!

Prvopočátek

Úplný prvopočátek byl ještě v době, kdy jsme nic netušili. Má chlapecká hruď se začala měnit... a já si dělala srandu, jestli třeba nečekáme nějaké to potomstvo.

Srdečně jsem se tomu zasmáli.

Když jsem poprvé na ultrazvuku viděla cosi, co tam dříve nebylo, byla jsem si naprosto jistá, že je to můj konec. Nedivte se mi, původně jsem si k lékaři šla pro termín operace, nikoli pro předpokládané datum porodu. Navíc to byl úplný začátek těhotenství, tudíž Emily byla jen takovou maličkou skvrnkou, o níž se dalo uvažovat například jako o nádoru.

Hypochondrie mi není cizí... ale ještě než jsem se stihla zhroutit, doktor mi sdělil radostnou... co radostnou... nejradostnější zprávu.

Nebyl to tedy konec, byl to začátek toho nejhezčího.

Inu vypotácela jsem se z ordinace... s oděvem od pasu dolů naruby... naprosto v šoku, ale přesvědčená, že zázraky se dějí.

V tu dobu na mě samozřejmě nemohlo být nic poznat. I tak jsem si ale připadala hodně těhotná a byla jsem si naprosto jistá, že došlo k markantní změně, kterou na mě musí každý okamžitě vypozorovat. No, spletla jsem se, protože onu skutečnost dlouho věděla jen hrstka lidí.. a to ještě mým přičiněním, protože jsem slepičí pozadí, které má potíže některé informace udržet.

Co se týká jídla... u nás doma jíme poměrně dost zdravě... na druhou stranu se nežinýrujeme u babičky pozřít řízek nebo svíčkovou a ještě se dorazit jejími skvělými dezertíky.

Jako třeba o víkendu úžasným dortem, jímž jsme oficiálně oslavili MDŽ.

Stejně jsem to měla i v těhotenství.

Sem tam jsem si dala do nosu, jedla jsem docela hodně, snažila jsem se spíše zdravěji. Každopádně jsem se extrémně nehlídala, ale ani nepropadala tomu nesmyslnému "jím za dva".

Nu ale zpět k tématu, že?

První změny

Malé bříško jsme začali s mužem pozorovat zhruba na konci druhého měsíce.

Nutno podotknout, že mou výchozí váhou bylo 44 kilogramů. Tedy jste-li chcípáček jako já, je každé deko vidět poměrně brzo. Navíc mám pocit, že jsem při průzkumu břišní oblast ještě schválně vyvalovala, abychom měli radost, že potomstvo se již rýsuje.

2. měsíc - samozřejmě není nic znát... ale přesto jsem si byla naprosto jistá, že každý vidí tu ohromnou změnu. 

Přelom 2. a 3. měsíce.

Na konci třetího už jsem vypadala jako hubenďour s mini špíčkem.

Vesele jsem postovala fotky na facebook, setkávala se s nicnetušícími a dělala jakože nic.

V pátém měsíci už jsem nosila volnější oblečení a na fotky se mistrně nastavovala tak, aby nebylo nic znát. Jestli mi to vyšlo, se můžete mrknout do článku OOTD: Letní puntíkaté retro.

Znatelná proměna

V průběhu druhého trimestru jsme šli s pravdou veřejně ven.

Už totiž na první pohled nebylo pochyb.

Nahoře jsem v té době měla deset kilo. Vše kromě břicha a hrudníku však zůstalo stejné.

5. měsíc. Už to bylo jasné...

V srpnu jsem si pár dní poležela v nemocnici. Emily na svět spěchala a bylo třeba ji ještě nějaký ten měsíc zdržet.

Ukázalo se, že už jsem maličko přibrala i po těle. Po návratu domů jsem totiž nějakou dobu čekala, kdy mi splaskne ruka, jejíž prostředníček škrtil zlatý prstýnek. Až pak jsem pochopila, že už nejsem nateklá od kanyly, ale otučnělá.

A modrající prst bylo nutné vysvobodit kleštěmi.

Poslední trimestr

Suma sumárum jsem ve výsledku přibrala šestnáct kilo.

Ke konci těhotenství jsem připomínala meloun s hlavou chodící na dvou tyčkách. Objevila se mi také ona pověstná čára na břiše, která stále ještě pomalu ale jistě mizí. Doufám, že to do plavkové sezóny stihne.

Strie nikde... a to jsem mazání olejíčkem omezila na jedenkrát denně, někdy ani to ne.

4 dny před porodem. Jela jsem do těhu poradny. V tomhle oblečení jsem nakonec vyrážela i do porodnice, protože jsem ho měla ještě neuklizené na němém sluhovi. Naštěstí... spěchali jsme.

Den D

A bylo to tady!

Na konci října se nám narodila Emily.

Trochu dramaticky, takže mi ji po porodu nemohli hned dát. Mrzelo a mrzí mě to doteď... ale věděla jsem, že bude v pořádku a to bylo hlavní.

Na porodním sále jsme tedy dvě hodiny zevlovali s mužem sami. Chvilku jsme hodnotili zážitky posledních několika hodin. Špekulovali nad tím, jak nádherné dítě se nám zadařilo apod.

No a v jednu chvíli jsem nadzvedla pokrývku, že zkontroluji, jak vypadá tělo, když z něj po devíti měsících vyndáte robátko. Kochala jsem se krásně štíhlým břichem, na němž k dokonalosti chyběly už jen namakané buchty.

Divili jsme se, že jsem během porodu tak úžasně zhubla, a prohlíželi si vystouplé pánevní kosti. Nezáleželo na tom, ale skoro jsem se chtěla poplácat po rameni, jak ultra rychlou dietu jsem právě vyvinula.

Byl to tak trochu oxytocinový rauš, protože ten mi bohužel proudil do žíly jako Niagára.

Pak jsem šla poprvé do sprchy.

A tam to přišlo!

Podívala jsem se znovu na své poporodní křivky, o nichž jsem byla přesvědčená, že jim k oslňující kráse chybí jen krůček... a zjistila, že mé břicho připomíná vyfouknutý míč ze sulcu.

Jasně, sulcový míč neexistuje... ale zkuste si ho představit.

Visící na vašem těle.

V případě, že bych břichem byla zatřásla, klepalo by se nejspíš ještě týden poté.

Dá se říct, že jsem záviděla maminkám, kterým zbude vypouklé bříško připomínající těhotenské.

Pokoušely se o mně mdloby.

Nikoli z toho, jak to asi vypadá, věřte, že na estetiku pár hodin po porodu nemáte moc myšlenky... ale přebývající kůže opravdu nenadchne. Hrozně nepříjemná záležitost...

Pohodové šestinedělí

Po čtyřech dnech, kdy jsme šli domů, už ale bylo znát, že se břich zatahuje. Dokonce jsem se odvážila stoupnout na váhu, která mi prozradila, že jsem o deset kilo lehčí.

Během šestinedělí jsem se dostala na 46 kilo živé váhy a celá oblast, kterou kdysi obývala Emily, se vrátila do normálního stavu.

Rozpaky současnosti

No ano, někdy musím cudně klopit oči, jako když jsem u dermatoložky byla donucena přiznat, že jsem krátce po onom životním zázraku. O tom jsem vám ale už psala v článku Být matkou je psina!, tak se nebudu opakovat.

Dokonce si mi několik maminek postesklo, že ač jejich ratolest již chodí do školky, stále na sobě pozorují poporodní kila.

Moje váha opět ukazuje 44.

Příroda ke mě v tomto ohledu byla štědrá, ale věřte, že ubrala zase jinde. Tak například... v šeru mi ukradněte optiku a jsem nahraná.

Mějte se moc hezky!

Knižní výzva 2015 (#7): Fakt se to stalo?

Knižní výzva 2015 (#6): Bez výmluv! + SOUTĚŽ